Ahoj,
jsem Roman
A jsem designér a učitel se zaměřením na design služeb, spekulativní a tranzitivní design.
Dlouhodobě učím na Katedře informačních studií a knihovnictví v Brně na Masarykově univerzitě a garantuji tady magisterskou profilaci design informačních služeb.
Mám rád, když design neslouží jen jako nástroj pro replikování a opakování téhož, ale dokáže sloužit pro strategické plánování a kritické uvažování o budoucnosti jak komerčních produktů, tak i veřejných služeb a společnosti obecně.
Svoje Ph.D. jsem si dělal rovněž na Masarykově univerzitě, ale na programu Digitální kultura a kreativní průmysly.
K čemu je tento web?
Tenhle web slouží jako prezentace části mého disertačního výzkumu zaměřeného na využívání spekulativního designu a designové fikce v inovacích ve veřejném sektoru.
V tomto případě politikám duševního zdraví. V rámci výzkumu jsem dělal participativní workshopy s lidmi trpícími například ADHD, úzkostí nebo panickou poruchou. Ve světle reformy psychiatrie v Česku mi totiž přišlo, že těmto relativně běžným diagnózám, s nimiž se ale setkává velké množství populace a bezprostředně ovlivňuje její pracovní i osobní životy, není věnováno příliš prostoru.
V rámci workshopů tak vznikly prototypy technologií, které sice nejsou zdánlivě realizovatelné, ale maximálně adresují potřeby a problémy daných cílových skupin. Mým cílem pak v návaznosti na teorie designové fikce nebylo tyto technologie vytvořit, ale spíše je využít jako prostředek k debatě o tom, jak chceme situaci nemocných lidí řešit na systémové úrovni.
Když totiž vezmeme v potaz, že tyto technologie participanty vůbec napadly, co to asi říká o systému, v němž žijí? Jejich účelem je tak mimo jiné ukázat na datech postavené realizace, které svou provokativností napomáhají oprostit se od zažitých stereotypů a pomoci s uvolněním imaginace.
A jak s tím teda můžete pracovat?
V souladu s designovou fikcí je nutné technologie brát pouze jako startovací bod, kolem nějž lze budovat narativ možné budoucnosti.
Zkuste nad technologiemi uvažovat stejně jako třeba nad prstenem z Pána prstenů, gesty ovládaným rozhraním v Minority report nebo automatickým hlasovým asistentem z filmu Ona.
Všechny tyhle artefakty neslouží jako cíle jednotlivých filmů, ale jako body, kolem nichž se tvoří příběh se všemi sociálními, ekonomickými nebo třeba environmentálními aspekty a otázkami, které by nám ale bez samotné existence těchto artefaktů vůbec nepřišly na mysl.
Já v rámci svého výzkumu například pracoval s metodou Black Mirror Brainstorms od UX designéra Joshuy Mauldina. Metoda je postavena na několika krocích, kdy nejdříve identifikujete ekonomické, sociální a politické aspekty dané technologie a následně vytváříte epizodu seriálu Black Mirror včetně plakátku.
Ta pak slouží jako klíčový odstrašující narativ, o něhož se lze vrátit zpět k současnosti a uvažovat nad systémovým řešením dotčených lidí takovým způsobem, aby jim tyto sci-fi technologie například vůbec nepřišly na mysl.